Jistě mi dáte zapravdu, že Jiří Schmitzer na naší scéně představuje naprostý unikát. Samorostlý syn klasika Jiřího Sováka, písničkář a herec pražského studia Ypsilon, rozhodně nesplňuje tradiční kritéria pro úspěšného interpreta, jeho písně jsou triviální párakordovky (míněno v dobrém), mnohdy lidově přisprostlé a nepostrádají ani kritikou tolik obávaný humor. A milí občané Metalopole, divte se, všechno prochází bez výsměšného pošklebování hudebních pisálků. Dokážete si snad přestavit někoho jiného, jak v hlavním vysílacím čase na ČT 1 v silvestrovské Manéži, chvilku před půlnocí, vystoupí převlečen za Večerníčka se svým monstr hitem o odvaze říci prdel „Máte na to?“, když celé tři minuty rajtuje na dřevěném koníkovi s playbackem v zádech? Asi těžko! Nebo se snad někdo podivil, když právě tento geniální song odmítla hrát komerční rádia bez udání nějakého zvláštního důvodu? Tak vidíte, to je přece nejlepší doporučení k zevrubnému prozkoumání „Boudy“.

Tedy pardón, vlastně „Bou-bou-bou-boudy“, neboť podobná „boubání“ jsou náplní titulní skladby. Je z ní okamžitě poznat, v čem bude celá deska odlišná od svých dvou komorních předchůdkyň, neboť tam, kde si v minulosti velký Jiří vystačil vždy sám pouze s věrnou akustikou, teď pracují Kurzweily nového parťáka Zdeňka Zdeňka a nezůstaneme tak ošizeni o automatové bubny, ani o celou řadu dalších zvukových vylomenin. Již od útlého dětství, kdy se mi nějakou podivnou shodou okolností dostala do magnetofonu Panasonic již značně okousaná audio kazeta Emgeton, na které hulákal jakýsi šílenec popěvky typu: „Těžko Anežko, něco udělám, co tě potěší...“ nebo „Uvidíš všecko bude prima, řve na mě z desky Josef Zíma...“, je to vlastně pořád stejné. Schmitzerovy skladbičky jsou stále v podstatě standardní rock´n´rolly (tedy ty říznější), takže doprovodit je „celou kapelou“ se určitě nabízelo a výsledek je příjemný a absolutně nenásilný. Mluvíme-li o těch „vypalovačkách“, nutno jedním dechem dodat, že opět tvoří to nejsilnější gró materiálu. Uštěpačné „Potvory“ podkreslené klavírkem, žbrblavá „Šlapeme si“ u níž jistě zapřemýšlíte nad provařeností klasického motivu, duet s Markem Ebenem „Hrdlo prdlo“, ve kterém svádí lítý slovní souboj státní úředník versus obchodník paštikář, dvojhlasá „Kaluž“ (pro mne „vážný“ vrchol alba), až hard rockově zatěžkaný „Bynďa“, roztančený „Telefon“, letecky nadnášené „Dokola, dokola“ s hlasovou vsuvkou o zakázaném přistání, přímočarý plivanec „Čert“ - tady všude to graduje. Protipól nutno hledat buď v momentech baladických, které však sám autor téměř vždy shodí ostrým žertíkem, zajímavou pointou, popřípadě úplně zesměšní („Zvoní“, „Není potřeba“, „Víla“, „Balada“, „Dívenka“ či parodie Nedělení chvilky poezie „Melodram“ s geni(t)álními verši: „Daleko, daleko, daleko v cizině, autobus vez´ hocha se snědou pletí, v tu samou hodinu, řidič vjel na minu, chlapec i rorýsek povětřím letí...“) nebo právě v úchylných záležitostech sorty již zmiňované. Poslech jedna báseň.

O nepostradatelnosti Jiřího Schmitzera onehdy krásně promluvil Marek Eben, když ho uváděl coby interpreta svého „Sprostého chlapa“. Říkal, že z poslední desky hrají živě všechny skladby, dokonce že zpívá i za Ivu Bitovou, ovšem napodobit Schmitzerův jedinečný projev je naprosto nemyslitelné a vlastně i nemožné. Myslím, že tohle všechno do puntíku sedí i na obsah „Boudy“ - svéráz jako vyšitý. Váháte? Není důvod. Tak řekněte PRDEL, máte na to!